Jak uhlíř nad větrem vyzrál

18.11.2015, 17:58,

Byl sychravý podzimní den a jak se tak u nás říká, vítr foukal z každého strniště. Stromy se větrem ohýbaly až k zemi a nebe bylo zametené, jak po velkém úklidu. To se totiž vichřice Božena a vítr Vichr rozhodli závodit po horských hřebenech. Vítr Vichr byl, ale už unavený a celý prokřehlý a když ho vichřice předhonila, začal se poohlížet po nějakém šikovném místečku, kde by se jí na chvíli schoval. A jak tak poletoval, najednou ucítil příjemné teploučko.


Zakroutil svou rozevlátou hlavou, zavětřil a už si to svištěl rovnou za tím teplem. To teplo pocházelo zprostřed lesa od milířů. O uhlířích je známo, že jedním z jejich pomocníků, je také počasí. A protože všichni dobře víme, že všeho moc škodí, tak i přílišné foukání není pro pálení milíře vhodné. Milíře už byly krásně rozhořelé a do okolí vydávaly příjemné teplíčko a když vítr Vichr proletěl poprvé opatrně kolem, ani to tak moc nevadilo. „Jů, to je, ale teplíčko, tak si to dám ještě jednou“, řekl si vítr „a ještě jednou a ještě...“ „Co to tu vyvádíš větře Vichře?“ zahrozil na něj uhlíř, „rozfoukáš mi milíře, víš jakou nám to dalo práci je postavit?“ „Fí“, zasvištěl si vítr, „taky mám práci a jakou. Celý den se proháním s vichřicí Boženou po horských hřebenech a jsem celý zmrzlý a prokřehlý, tak co bych se neohřál. Fí, mě nezastavíš. Fí.“ Uhlíř viděl, že po dobrém s větrem nic nezmůže, a tak jen smutně koukal, jak mu vítr sráží kouř zpátky do milíře, nadzvedává mu drny a vyfukuje plameny z průduchů. Nic jiného mu nezbývalo než nad tím dopuštěním jen smutně kroutit hlavou. Ale to by nebyl uhlíř, aby nevymyslel nějakou kulišárnu. „Hej větře, počkej chvíli, potřeboval bych od Tebe poradit,“ zavolal uhlíř na vítr. „Co potřebuješ?“ zaburácel vítr, až to uhlíři nadzvedlo čepici. Byl od toho tepla celý rozparáděný a když svištěl kolem milíře už ani nebrzdil a z milířů lítaly drny do všech stran. Uhlíř už se to ani nesnažil uplácávat lopatou. „Taková práce a všechna přijde na zmar,“ bědoval v duchu, ale nedal na sobě nic znát. „Poslyš větře Vichře, stala se mi taková hrozná věc“, řekl uhlíř a nasadil zkroušený výraz. Vítr sice ještě jednou proletěl okolo milířů, ale protože byl jako každý správný vítr zvědavý, nakonec se zastavil a zvědavě se zeptal. „Copak se Ti uhlíři přihodilo? Vadí Ti, že tu foukám, ale já stejně nepřestanu. Fí!“ a už, už chtěl odsvištět, když v tom uhlíř řekl: „Ale vůbec ne, vůbec mi to nevadí, alespoň budu mít dřív vypáleno, když tak hezky vaneš“. „Vanu? Já, že vanu? Já přímu fičím! Fí,“ zařval vítr, až uhlíři zalehlo pravé ucho. „Jo, jo, tak fičíš, promiň,“ řekl uhlíř smířlivě. „Vždyť já vím, že bys mi stejně nedokázal pomoci.“ „Já přece zásadně nikomu nepomáhám,“ zaskřehotal vítr tak mocně, až uhlíři zalehlo i levé ucho. „No, vždyť já jsem si hned myslel, že tohle by na Tebe bylo příliš velké sousto“, řekl uhlíř a mávnul rukou. „Nedokázal? Velké sousto? Co si to dovoluješ, Ty lidská chátro“, burácel vítr. „Já, já vítr Vichr dokážu všechno na světě.“ „No, tím si nejsem tak jist“, utrousil uhlíř a pomalu odcházel. „Počkej“, zasyčel vítr, „co bych jako nedokázal?! Uhlíř si ho pohledem změřil od hlavy k patě, zakroutil hlavou a řekl: „No vždyť říkám, že nedokázal.“ Vítr se celý naježil a zaburácel: „Jestli mi to konečně neřekneš, odfouknu Tě až na samý konec světa!“ Uhlíř, se na něho zkoumavě podíval a povzdechl si: „No tak já Ti to tedy řeknu.“ Vidíš támhletu úzkou rouru?“ zeptal se uhlíř a ukázal na komínovou rouru od své chatrče. „No, vidím a co je s ní?“, zeptal se vítr. „Tak, to je právě ono. Do té roury mi nedávno spadla stříbrná tabatěrka a já ať dělám co dělám, nedokážu ji vytáhnout a tak si tak říkám, když Tě vidím tak pěkně foukat, jestli bys byl dost silný na to , abys mi ji pomohl vytáhnout.“ Vítr na chvíli zaváhal a tak uhlíř hned pohotově dodal, „ale vidím, že nejsi, ty bys to také nedokázal. Jsi navíc strašně obrovský a tak by ses tou úzkou trubkou vlastně ani neprotáhnul.“ A to rozhodlo. Do větru najednou jako když střelí a než se uhlíř rozkoukal, vyletěl vzhůru do oblak , potom se prudce otočil a svištěl si to střemhlav dolů. Dolů, rovnou do té trubky, kterou mu uhlíř ukázal a v té rychlosti si ani nestačil všimnout, že uhlíř dal na komín obrovskou železnou poklici. V plné rychlosti do ní narazil a roztříštil se na tisíc malých větříků. Uhlíř se spokojeně usmíval pod vousy a potichu si bručel: „No vidíš, žes to nedokázal.“ Vzal lopatu a šel opravit škody, které vítr na milířích nadělal, ale věděl, že příště už si s velkým větrem snadno poradí.