Uhlíř a Hejkal.

05.05.2012, 11:04,

Jednoho sychravého rána zapaloval uhlíř milíř, když uslyšel podivné sípání a sténání. Zprvu tomu nevěnoval pozornost, ale nakonec mu to nedalo a vydal se za tím neznámým zvukem, který vycházel z nedalekého křoví.

Uhlíř ho opatrně rozhrnul a co neviděl.
V roští se krčilo podivné umolousané stvoření v kabátě z trávy, z vlasů mu trčelo listí a větévky, no hrůza. Chrchlalo to, sípalo a hrůzostrašně to koulelo očima. „Fujtajksl," ulevil si uhlíř a hned na stvoření uhodil:"Co tady děláš? Vyděsil jsi mě k smrti!" Stvoření nehnulo ani brvou, dál chrčelo a koulelo očima. „No tebe se tak leknu, potvoro jedna špinavá," dodal si odvahy uhlíř. Než se špinavec rozkoukal, chytil ho a vytáhl z houští na světlo. Mrskalo se to a snažilo se to utéct, ale z uhlířových silných paží se jen tak někdo nevysmekne. „Kampak? kampak?" smál se uhlíř. „Snad bys mi nechtěl pláchnout?" a štítivě si ho prohlížel. „Ty, ale vypadáš. Už jsi se asi hodně dlouho nemyl... „Víš ty co, vezmu tě k milířům, strčím do necek a budeš zase vypadat trochu k světu." Špindíra se celý naježil a najednou rozvázal: „Já jsem Hejkal, lesní strašidlo a vodu tu já tuze nerad!"

Uhlíř se zarazil. O hejkalech slyšel spoustu hrůzostrašných historek, pustil ho a už mírněji řekl: „No dobrá, dobrá, jak myslíš. Nikdy jsem žádného hejkala neviděl. A vůbec, proč se takový mocný lesů pán krčí v houští jako nějaký oukropeček?" Hejkal smutně sklopil hlavu. „Přišel jsem o hlas, moje síla je pryč."

Uhlíř chvíli přemýšlel a nakonec se rozhodl, že se mu pokusí pomoct. Vzal ho k milířům, zabalil do medvědí kůže a zády ho opřel o ten nejteplejší milíř. „Tady se hřej a já Ti přinesu něco dobrého na tvůj ztracený hlas." Ohřál mléko, přidal do něj med od lesních včel a trochu špiritusu. Pořádně to promíchal a nalil do Hejkala hned celý žejdlík. „A ještě do druhé nohy!" smál se uhlíř, když viděl jak Hejkalovi začaly svítit oči.

Netrvalo dlouho a Hejkalovi se vrátil ztracený hlas. Už, už ho chtěl vyzkoušet, ale uhlíř ho naštěstí včas zastavil. „To by ses mi pěkně odvděčil, vždyť by jsi mě dočista zahubil!" „Máš pravdu uhlíři, na to jsem nepomyslel," polekal se Hejkal, když si uvědomil co mohl způsobit. „Ale víš ty co? Něco tě naučím!" a naučil uhlíře luskat prsty.

„A k čemu mi to bude?" divil se uhlíř. „Když budeš v nesnázích, luskneš jednou, luskneš podruhé a objevím se já, luskneš potřetí, já zahejkám, ale tobě můj hlas neublíží." Tím se s uhlířem rozloučil a zmizel v lese. Od těch dob už ho nikdy nikdo nespatřil, ale když uhlíř luskne jednou prsty, nikdo už radši nečeká až luskne podruhé.