Nejkrásnější vánoční dárek

23.11.2015, 05:59, Jiřina Hejduková

Jakou barvu mají Vánoce? Vánoce jsou přece stříbřitě modré, zahalené do mlhavého závoje tajemného snění.

Vím to, vím to od té chvíle, kdy jsem potkal svou malou vánoční vílu. Za oknem tiše poletoval sníh. Přitisknul jsem nos na okno. Vím, že se to nemá, na skle od toho zůstávají stopy, ale prostě jsem neodolal. Sklo příjemně chladilo do nosu, vydechl jsem pusou a na skle se udělalo malé kolečko. To se taky nesmí. Díval jsem se na kolečko než zmizelo, potom jsem zvedl oči a najednou jsem se díval do drobného světlého obličeje. Venku stála útlounká dívka s tmavými vlásky a její velké, hnědé oči se na mě upřeně dívaly, řasy měla dlouhé a krásně husté. Sněhové vločky se jí odevzdaně snášely k nohám a krásně jí ozdobily vlasy, takže vypadaly jako by byly posázené démanty. Stála tam a dívala se na mě. Nevím co mě to napadlo, ale musel jsem ji pozvat dál. Přikývla a najednou byla uvnitř a spolu s ní vešla nepředstavitelná záře a neskutečně nádherné voňavé teplo. Stála uprostřed místnosti v dlouhých, světle modrých šatech a upřeně se na mě dívala. Potom se pomalu otočila a zkoumavě si prohlížela vánoční stromek, pod kterým už byla pořádná hromada dárků. Zastyděl jsem se, že pro ní žádný nemám. Ne, že bych byl lakomý, to ne, klidně bych se o nějaký podělil, jenže to nešlo. Žádný z těch dárků pod stromečkem by se pro ní nehodil. Toužil jsem jí dát něco, něco neobyčejného a to jsem v tu chvíli neměl. Nesměle jsem ji vzal za ruku a v duchu se ptal, co by si přála. Mlčky ke mně přistoupila a podívala se mi do očí. Její oči byly tak hluboké, hluboké jako celý vesmír. Usilovně jsem přemýšlel a najednou se stalo něco hrozně divného. V dlani jsem svíral cosi studeného, malou plechovou krabičku s andělíčkem. Okamžitě jsem věděl, že právě to je ten správný dárek pro mojí malou vánoční vílu, alespoň tak jsem si jí v duchu pojmenoval. Opatrně jsem jí podal krabičku, trochu se pousmála a vzala mě za ruku. Otevřeli jsme krabičku a se mnou se najednou zatočil celý svět. Všude kolem byla zářící světla, viděl jsem nepřeberné množství hvězd, drželi jsme se za ruce a letěli. A já měl najednou pocit, že všechno to, co bylo v té krabičce,  je tady pro všechny, úplně pro všechny, prostě pro celý svět. Pochopil jsem, zažil něco neskutečného. Cítil jsem vůni cukroví, jehličí, prostě vůni domova. Viděl jsem maminčin úsměv i tatínkovo povytažené obočí, babiččinu vrásčitou tvář a dědovu upracovanou ruku. A potom, potom to najednou všechno zmizelo. Až večer, pod stromečkem, jsem našel malou otevřenou krabičku. Krabičku s andělíčkem, můj nejkrásnější vánoční dárek.

Nejkrásnější vánoční dárek

(báseň na motivy povídky Nejkrásnější vánoční dárek)

Mým tajemným vánočním snem

stala se, vánoční víla.

Křehká, jak vločky za oknem.

Vstoupila tiše, jen chvíli tu byla.

Změnila všechno, v co věřit jsem chtěl.

Co dát bych jí mohl, dumal jsem,

když v tom, v dlani mě zastudila,

krabička z plechu, s malým andílkem.

Než otevřela ji, za ruku mě vzala,

pak oblétli spolu celou zem.

Vše v ní skryté, jsme rozdali mžikem,

naději, víru, vůni domova

protkanou něhou, láskou a citem.

Jen v koutku duše, mi zbyla obava,

zda stačit nám bude, pro celý svět.