Pepa, Pepan a škaredá středa

24.03.2016, 09:55,

„No vidíš, to nám to uteklo a opět po roce, máme tu...“

„...Vánoce!“

„Co to plácáš? Snad Velikonoce, ne?“

„Já jen, že se to tak pěkně rýmovalo.“

„To sice ano, ale smiř se s tím, že jsou prostě Velikonoce.“

„No jo, pořád, Vánoce nebo Velikonoce, s obojím je práce jak na kostele.

Nakoupit, uklidit, udělat výzdobu, uvařit,...“

„A to určitě  ještě nemáš upletenou pomlázku, nezapomeň, že jen jednou za rok to můžeme spočítat ženskému pokolení a ty nebudeš mít čím.“

„Jen se neboj, zítra se chystám na proutí, v pondělí budeš koukat.“

„Tak, to jsem opravdu zvědavej, na tu Tvojí hodovačku. Hlavně se nauč nějakou pořádnou říkánku, ať mi neděláš vostudu.“

„Na tom už taky pracuju, ale potřebuju ňákou inšpiraci, přece nebudu pořád drmolit dejte vejce malovaný.“

„No nazdar, tak to se mám na co těšit. A co chceš jako lepšího vymyslet?“

„To ještě nevím, ale na Nový rok jsem si dal předsevzetí, že budu originální.“

„Aha, takže tradice, netradice, Ty budeš zkrátka svůj.“

„Jo, přesně tak, ale...“

„...vím, nemáš tu inšpiraci.“

„Správně. Přihraj něco.“

„A co by to jako mělo být?“

„Já nevím, něco velikonočního, víš jak jsme se bavili vloni. Človeče a teď, když nad tím tak přemýšlím, vono se to docela splnilo, my sme vouplný prognostici. Hele, ale to asi není moc dobrý, co?“

„No to snad vidíš, že to není dobrý.“

„A myslíš, že jako může bejt hůř?“

„Jak to vypadá, tak líp asi nebude.“

„To jako máš zase něco s tím datumem? Letos je velikonoční neděle přece 27. března, tak to by mělo bejt v pohodě nebo ne?“

„No, jak se to vezme možná, ono asi úplně nezáleží na datumu, pořád se něco děje.“

„A tím se mám jako utěšovat? To není moc pozitivní. Sem s tím, chci to vědět a všechno!“

„Jo a Ty podle toho zveršuješ nějakou originální nejapnost a nedostanem ani vajíčko na hniličku.“

„Hele, nech na hlavě, originálních blbostí padá každej den hafo a lezou z jinejch týpků, než sem já.“

„Že ty ses ve středu díval na bednu?“

„Na bednu i na Bendu. Jak jsi to poznal?“

„Tak mě to napadlo.“

„A cos tomu říkal?“

„Nic, že to byla vopravdová škaredá středa.“

„Jak to myslíš?“

„No, jak bych to myslel, o Škaredý středě jsem Ti přece už taky vyprávěl.“

„To jo, to si pamatuju, popeleční neboli sazometná středa je vždycky před zeleným čtvrtkem.“

„Správně! A víš co to znamená?“

„Přece, že je ošklivo, prší a maj se pořádně vymést kamna, aby lepší táhla. No a ve čtvrtek se z toho zazelená.“

„Máš hezké, opravdu originální vysvětlení. Ty už jsi zapomněl, že o škaredou středu máš být milý a usměvavý, protože když nebudeš, budeš protivnej celej rok.“

„Jo, aha. Už vím, to je s tím Jidášem, že jo?“

„Hurá! Zjednodušeně by se dalo říct, že je to středa, kdy se udála špatná událost.“

„No, ale, že se jich událo co? Hele, tys fakt neviděl ten přenos ze Sněmovny?“

„Ne, jen jsem to četl a viděl jsem kousek ze záznamu.“

„A co si o tom myslíš?“

„No, že byla škaredá středa.“

„Počkej, já to myslím vážně.“

„Já taky. Jinak to na mě celé působilo úplně stejně jako se to zpívá v té písničce – Já ne, já ne, to Ty, to Ty...“

„Tomu nerozumím.“

„To nevadí a abych pravdu řekl, četl jsem to radši až ve čtvrtek.“

„A tos nebyl ani zvědavej jak to dopadne?“

„Nebyl a hlavně jsem se ve středu nechtěl nechat naštvat, abych se nemusel škaredit až do příštích Velikonoc.“

„Tebe nepřekvapilo jak to skončilo?“

„Ale ono to přece neskončilo a jestli mě něco překvapilo, tak jen to, že český jazyk byl opět obohacen o spoustu nových slov a tak nějak mi to celé připomnělo Milouše Jakeše a jeho brojlery a bojlery.“

„A to je jako všechno?“

„Ne, ještě mi to připomnělo jeho další projev, když se v osmdesátýmdevátým rozohnil proti umělcům, kteří podepsali, to přece pamatuješ – paní Zagorová, je to milá holka, ale ona už tři roky po sobě bere...“

„Jó, copak Milouš, to byl bavič, ale stejně moc nechápu to Tvoje přirovnání k té písničce.“

„Nevím co na tom nechápeš, mně to přijde docela výstižné, ale jestli chceš mám i další. Nejlepší obrana je útok. Zloděj křičí, chyťte zloděje. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Mám snad pokračovat?“

„Ne, to úplně stačí. Faktem je,že takovejch dovedů, co to mysleli upřímně a byli čistý jako lilie, už tu bylo...“

„...a stále je. Přesně tohle jsem měl na mysli. Jediný štěstí snad bylo, že se nedrželi tradice a nedali si hon na Jidáše.“

???

„Aha, Ty neznáš nejstarší velikonoční českou hru. Tak poslouchej. Desetiletí až dvanáctiletí kluci stojí při mši u oltáře. Když skončí mše, dá kněz pokyn předem vybranému chlapci, který představuje Jidáše, podotýkám, že to většinou byl kluk se zrzavými vlasy. A když ten zrzek vyběhne z kostela ven, ostatní děti běží za ním a ženou ho s řehtačkami a klapačkami před sebou.“

„Musím uznat, že tohle si umím představit v živejch barvách.“

„Jo a já to vidim tak, že radši otočíme list. Chtěl jsi přece nějakou tu inšpiraci.“

„Tohle byla docela dobrá inšpirace, ale jestli máš ještě něco, sem s tím.“

„Tak poslouchej, tentokrát si nechám pozitiva nakonec, abys mi to zase nevyčítal. 27. března byla Velikonoční neděle třeba v roce 1239, což byl rok druhého vpádu Tatarů do Evropy.“

„A že se s tim nepárali!“

„Nepárali.  Na 27. březen to vyšlo i roku 1419, což je rok nechvalně proslulý První pražskou defenestrací.“

„Sakra a je to tady, husiti táhnou do boje!“

„Přesně tak a jedeme dál.

1633, nejen, že to bylo období třicetileté války, ale mimo jiné Galileo Galilei odvolal před inkvizičním soudem Koperníkovo heliocentrické učení.“

„Tam by snad odvolal každej.“

„No každej ne, jak známe z historie, ale pokračujem. 1644, stále třicetiletá válka a k tomu svržení dynastie Ming.“

„Ale to bylo v Číně.“

„To přece nevadí.

A co říkáš na 1921, to se stal Hitler předsedou NSDAP a u nás začala Benešova vláda.

Následoval 1932, 70.000 obětí po zemětřesení v Číně a u nás protest proti schválení daně z obratu.“

„Počkej zadrž, začíná mi bejt blbě, to nevypadá vůbec dobře.“

„Neboj, pozitiva jsem si nechal na konec.“

„Tak sem s nima.“

„Třeba 1440, Gutenberg vynalezl pohyblivé litery pro knihtisk. 1853, Japonsko se otevřelo světu a v roce 1910 vzniklo nakladatelství Melantrich.“

„A to je jako všechno? Děláš si srandu?“

„Knihy a Japonci Ti snad nestačej?“

„Ale co to ostatní?“

„Nic, to se taky stalo, s tim nic nenaděláme.“

„A můžeme vůbec dělat něco s tim, co se ještě nestalo?“

„Možná jo, ale museli bychom chtít.“

„Ty si jako myslíš, že se nám nechce?“

„Asi ne, je to pohodlnější a tak to asi bylo vždycky. Proto se prostě pořád něco děje a bohužel i to, co se nám potom nemusí líbit.“

„Počkej, když se ještě vrátím k té středě, ty myslíš, že to může dopadnout jinak než, že zkorumpovaný představitel hodí ručník do ringu?“

„No hlavně, aby se tam všechny ty ručníky vešly. Může, proč by nemohlo, mohou být třeba nové volby a...“

„...a potom se máme na co těšit.“

„To máš pravdu. Z historie víme, že z manipulátora se může snadno zrodit diktátor a predátor. Kdo ví, možná se o tom jednou budou učit naši prapraprapotomci ve školách, tedy jestli je v těch školách nebudou radši odnaučovat číst, psát a hlavně myslet.“

„Máš pravdu, ve školství se dějí prapodivné věci už teď."

„To víš, trochu víc byrokracie a k tomu inkluze, no a to by v tom byl čert, aby se z téhle generace konečně nevychovala pořádná dělnická třída.“

„Ty jako myslíš, že...“

„Myslím, zatím ještě myslím, ale víš Ty co, radši to naše originální povídání zakončíme tradičně pozitivně.“

„Jasně, já to beru šéfe!“

 

Tak vážení přátelé, k letošním Velikonocům

Vám přejeme co nejméně škaredých střed!

 

Pepa a Pepan